Když jsme byli v zimě na Tenerife, tak jsme tam hlídali pejska nebo teda fenku jménem Marsie. Naši kamarádi ji našli na ulici v Ománu, kde několik let žili. Pouštních psů nebo wadi dogs, jak se jim říká, tak tam žijí stovky. Bohužel tito psíci nejsou příliš vítáni a lidé o ně jako o domácí mazlíčky příliš, až na malé výjimky, nestojí. Raději mají psy s papíry a rodokmenem, kterým se pak můžou chlubit. To jak se řeší víceméně přemnožení psi na ulici je tak, že se zavolá policie a ti je postřílí. Ať jsou staří nebo mladí. Bohužel to není jediná země, která to takhle řeší, ale zůstaneme u Ománu. Bohužel zde neexistují útulky, jako jsou u nás a všeho všudy je tam jediný v celé zemi! Byl založen dobrovolníky a povětšinou expaty, kteří v zemi působí nějakou dobu kvůli práci. Většina z nich potom s jedním nebo více pejsky odjede. Bohužel se najdou ale i takoví, kteří tam psa po svém odjezdu ponechají svému osudu. Potom je tam spousta lidí, i těch místních, kteří psíky zachraňují a na dočasnou dobu se o ně starají a mezitím jim hledají nový domov. Tohle je samo o sobě na nějaký samostatný článek. Chtěla jsem vám každopádně dát malý vhled do toho, k čemu jsme se rozhodli.
Již v polovině února a prakticky ještě když jsme tam byli, tak jsme se zkontaktovali právě s tím jediným útulkem, abychom zjistili, jaký je proces a podívali se na pejsky, které tam právě mají. Vše je založeno na kapacitě, kterou mají a množství pejsků, které mohou pojmout. V té době nás zaujala malička fenka černo-hnědá jménem Lola s těma nejrozkošnějšíma klapatýma velkýma ušiskama. Pro mě to byla láska na první pohled. Nebyli jsme ještě rozhodnutí a zjišťovali jsme, co všechno to obnáší a co bychom případně museli udělat a zaplatit, abychom sem psíka dostali.
Zjistili jsme, že Lola musí mít různá očkování a testy a to vše potrvá 3 měsíce než bude moct vycestovat. Vzhledem k tomu, že v té době jsme měli již na druhou půlku června zaplacenou dovolenou, tak by ideální příjezd byl až začátkem července. Byla to ideální doba, krásně v létě, čas na to si nového psího člena rodiny užít a něco ji naučit.
Rozhodli jsme se, že do toho jdeme! Nastala veliká radost a zároveň obava, jestli to zvládneme. Já psa nikdy neměla, ale chtěla jsem a najednou už vše bylo domluvené. Radost každopádně převyšovala jakékoliv obavy. Čas pomalu plynul a na konci května začal útulek hledat rodinu, která by naši Lolu naučila chovat se v domácím prostředí a byla tam pár týdnů, než odcestuje k nám. Rodina se našla a měli dokonce už 3 pejsky, jednoho wadi a dva malé, takže ideální stav. Vše bylo super a Lole se tam líbilo a hlavně s jedním psíkem se stali kámoši. Zároveň se podařilo také zajistit přesun pejska k nám na 4.7, takže bychom si pro ni přijeli do Budapešti, což pro nás byla ideální lokalita.
Potom nastal 2. červnový víkend a osudný den, kdy jsem dostala zprávu, že se Lola ztratila. Rodina, kam byla umístněná, tak jela na víkend mimo zemi a všechny své pejsky dala do psího hotelu. Po 2 dnech jim hotel volal, kdy už byli na cestě zpět, že Lola utekla. Nebudu zacházet do podrobností, ale shrnu to tak, že vše se stalo za extrémně podivný okolností, kdy daný pracovník evidentně o jejím útěku lhal, což prý svědčilo o jeho neverbálním projevu a chování. Na začátku jsem byla v šoku a chvíli mi trvalo pojmout, co se stalo. Ono to totiž není zrovna ideální země, kde se vám ztratí pes, hlavně když vlastně nevíte, co se opravdu stalo a fyzicky tam ani nejste. V tomto období tam navíc panují obrovské horka. Je tam 40 stupňů ve stínu a v noci se tam teplota pohybuje okolo 30. Pro psa, který prakticky nežil na ulici, tak je to téměř nemožné, aby přežil bez pomoci. Číhá tam obrovské množství nástrah, zlí lidé, auta, další divocí psi, atd. Nastalo velké hledání, a kdo mohl, tak pomohl a šel ji hledat. Samostatně nebo ve skupinách. Útulek a rodina, kde byla, tak vyhlásili odměnu a vytiskly stovky plakátů s její fotkou, proběhla informace v rádiu a v novinách a odměna byla poté navýšena vlastníkem psího hotelu, který prakticky ani nevěděl, jaké lidi tam má a ve finále s tím nic neudělal, aby je donutil říct, jak to doopravdy bylo. U nás by to fungovalo asi jinak, ale jiná země, jiný mrav.
Nám nezbývalo nic jiného než čekat a stále se ptát, jestli je něco nového. V té době jsem zjistila, jak jsem se upnula na zvířátko, které jsem viděla jen na fotkách a videích a bylo to a stále je velmi sžíravé. Hlavně bezmoc, že se nemáte jak zapojit. Tímto vzdávám holt lidem, kterým se ztratí dítě a už se nenajde nebo to má jiné negativní konsekvence. Nechápu, jak to vůbec jde přežít. Jak se ale říká, tak vše postupně hojí čas. Lola se nenašla a nejspíš se už nenajde. I když naděje umírá poslední a ráda bych věřila, že ji třeba někdo našel a nechal si ji a že žije veselý život! To je to, čemu věřit chci! Vždy u nás bude mít místečko, pokud se ještě někdy záhadně objeví.
A co budeme teď dělat? Pořídíme si jiného? Nechte se překvapit.
A proč jsem tohle vůbec psala na blog, kde má být zdravé jídlo a vše okolo zdraví? Asi protože ne všechno se kolem toho točí, a protože každý máme menší a větší problémy a události, které se v našich životech dějí. Zároveň pokud je mezi vámi někdo, kdo si chce pořídit psa nebo kočku, tak nekupujte o chovatelů, ale adoptujte a dejte zvířátku domov, který si zaslouží a nemusí to být zrovna nějaké z Ománu, ale z útulku, který máte nejblíž.
Danica says
19.7.2018 at 19:23Těšila se celá rodina, snad se dočkáme…