Hezký den přeji všem,
Asi se budu po stomilionté omlouvat, že dlouho nebyl žádný příspěvek na blogu. Fakt je ten, že pořád je blog jen můj malý mini projektík, kterým se bavím a pořád na něj hledám víc času. Je to skoro 6 týdnů, co máme Bruníka a prakticky všechen volný čas věnuji jemu, jelikož je ještě relativně teplé počasí a snažíme se toho co možná nejvíce využít než nastane opravdový podzim a zima a mé neoblíbené roční období, kdy se budeme muset navlíkat do bůhví kolika vrstev a budu konstantně někde mrznout. Za mě by léto mohlo být celý rok. Značí to asi tak to, že bych měla žít v jiných klimatických podmínkách, takže co třeba Austrálie? 🙂 Ne, vážně se tam nechystám, ale jednou bych se tam ráda podívala. Teď v září mi zase začala škola. Můžu vám říct, že první ročník byl opravdu pohoda oproti tomu, co bude letos. Každý měsíc testíky takřka v každém předmětu, což znamená zhruba 8 předmětů, co jsem napočítala, že vlastně za ten 3 denní víkend máme. Momentálně jenom lituju toho, že jsem se dřív nezajímala o bylinky a milion dalších věcí, protože by mi to hodně věcí teď usnadnilo. Ale co už se dá dělat, prostě se budu šprtat a šprtat a šprtat, kdy to půjde. Od října začínám taky nový job, sice je to na 60% úvazek, ale ten zbytek zabere můj stávající job. Pořád se snažím najít nějaký správný poměr toho, kdy budu dělat to, co mě baví a bude mě to taky živit nějak slušně. Teď stále ještě vlaju tak nějak ve větru. Musím ale říct, že můj nový 60% úvazkový job bude zajímavý a v mé stávající profesi ala personalista. Trošku se dostanu z té rutiny, ve které jsem posledních asi už několik let fungovala. Tím nechci říct, že to bylo špatné, ale někdy už prostě cítíte, že se nikam neposouváte v určitých směrech a nenaplňuje vás to tak, jak byste si přáli. Také bych chtěla dělat milion věcí a pak to dopadne tak, že nedělám vlastně asi nic pořádně a prostě zas a opět vlaju někde v tom větru. Co mi dělá radost je náš Bruno. Není to s ním lehké, nebo teda to je asi blbé slovo, protože on je chytrý jak rádio, jenom my vlastně hledáme cesty, jak do něj proniknout a jak ho naučit to, co chceme, aby uměl. Jeho trénink je dobrá zábava a je to fakt zajímavé. Máme tu výhodu, že tady náš soused cvičí pejsky, tak máme info z první ruky a musím říct, že to jde Bruníkovi fakt moc dobře a je to prostě kabrňák. Jediné, co zatím nejde, až tak dobře je, když ho necháme samotného. Prakticky celý svůj dosavadní život, než přišel k nám, tak nikdy nebyl sám. Teď první, co „ničí,“ pokud na samotu dojde, tak jsou dveře. Nějak si vyhlídnul východové cesty a po těch jde. Takže dveře jsou jaksi dokousané a nevěřila bych, jak silné zuby má, protože jsou tam regulérní díry a není zrovna měkký materiál. Kromě toho má rád všechny boty, které najde v cestě, požírá rajčata a papriky (ty zelené pak plive kolem, tak nacházíme jen jejich kousky). Taky se mu zalíbil mamčin kaktus (asi to má co dělat s tím, že je to pouštní pes či co) 🙂
Takže asi k updatu takhle. Budu se snažit dávat víc příspěvků a receptů, jak to půjde, ale pravidelnost nehledejte, to mi evidentně nejde a třeba se to časem zlepší.
Doufám, že se máte fajn a užíváte zbylé měsíce v tomto roce, co nejlépe.
Vaše Dom
Napsat komentář